Kdo jsme
- Poskytujeme podporu a pomoc.
- Vytváříme bezpečné, přátelské a harmonické zázemí.
- Otevíráme prostor blízkosti pro vzájemné porozumění, naslouchání a smysluplné sdílení.
- Vedeme konstruktivní dialog, předáváme si zkušenosti.Hledáme inspirující cesty.
- Podporuje jedinečnost a sebepojetí každého z nás.
Děti
Děti jsou našimi nejlepšími učiteli. Ony vědí, jak růst, jak se vyvíjet, jak se učit, jak objevovat okolní svět, jak prožívat, smát se a plakat, jak se zlobit, co je a co není pro ně dobré, co potřebují. Ony od narození vědí, jak milovat a žít naplno, jak si užívat života, jak pracovat, být silný a plný energie. Jediné , co děti – i děti v nás, potřebují, aby to všechno mohly dělat je prostor.
Příběh pěstounky Hany
„Pracovala jsem jako pečovatelka, později jsem se věnovala dětem v nízkoprahovém zařízení Pohoda. Právě přes tuto činnost – zaměřenou převážně na děti ze sociálně slabších rodin – jsem poznala blíže problematiku dětí z prostředí rodin ohrožených a dysfunkčních. Postupem času ve mne čím dál více sílilo přesvědčení, že bych ráda nabídla domov takovému dítěti. Před čtyřmi lety uzrálo definitivní rozhodnutí vzít si dítě do pěstounské péče a nahradit mu rodinu. Vlastní děti odrostly, doma již je jen dvacetiletá dcera, která studuje vyšší odbornou školu. A protože jsme doma už jen dvě „ženské“, přála jsem si holčičku,“ vypráví paní Hanka.
Příběh pěstounky Pavlíny
Tato práce s dětmi mně přitahovala už skoro 30 let zpět. To jsem zůstala sama se svou první dcerou a dostal se mi do ruky inzerát-SOS vesničky hledají rodiče pěstouny. Tak jsem zavolala na telefonní číslo, které bylo pod inzerátem a bylo mi řečeno, že musím být vdaná a bezdětná. Tak mně to dost zklamalo, ale nedalo se nic dělat, tak jsem to nechala být.
Příběh paní Zuzany
Paní Zuzana žije v rodinném domku v Lubech, s manželem a již dospělým synem Oldou (28 let), který je pro zdravotní potíže v ID. Paní Zuzanka vzpomíná, že k dětem měla hezký vztah snad odjakživa. Jako nejstarší ze tří sester se jim hodně věnovala, hrála si s nimi, pomáhala jim. Později s manželem se hodně věnovali dalším dětem v rybářském kroužku, kde se oba hodně angažovali, často u nich i přespávaly děti jejich kamarádů. „Místo, abych si u kávy povídala s dospělými, hrála jsem si s drobotinou. Vymýšlela pro ně různé hry, vyprávěla jsem jim různé příběhy, dováděla. Bavilo mne to—a pořád baví.“
Vojtíšek mi vyprávěl o dinosaurech a nejraději chodil bos. Miloval počítače, nechápal pojem času, a už vůbec nerozuměl otázce :“Jak se máš?“. Ptal se na vesmír a zda také svítí černé hvězdy. S panickou úzkostí reagoval na sebenepatrnější změnu a často se cítil unavený. Přesto, že mu bylo teprve 5 let, měla jsem při některých otázkách pocit, že mluvím s někým velice vyspělým, neboť i některé výroky neodpovídaly rozhodně jeho věku a byly podivuhodné.
Příběh první
Ondrášek se jevil svému okolí jako rozmazlený , nevychovaný fracek. Byl útočný, agresivní, sebestředný. Druhé děti slovně i fyzicky bez důvodu napadal.Pravidla hry určoval výhradně sám, v opačném případě nejevil naprosto žádný zájem. Jedl pouze jídlo, které mělo bílou barvu, ostatního se ani nedotkl. V mrazu si odmítal vzít čepici na hlavu, vzteky svíjel na zemi tak, že nebylo možné mu ji nasadit. Okamžiky utrpení nastávaly i při česání. Velmi zajímavě však maloval , měl značné tvůrčí nadání a dokázal z paměti recitovat dlouhé statě básní.
Příběh druhý
Natálka běhala nejraději v kruhu kolem své vlastní osy, nebo se točila na špičkách. Z legrace jí všichni říkali, že je malá baletka. Na zavolání svého jména nereagovala, vyčíst emoce z její tváře nešlo. Zato milovala jezdící schody, fascinovaně hleděla dlouhé minuty na točící se buben v pračce a s oblibou napodobovala grimasy a gesta druhých lidí . Význam neznala. Sama o sobě hovořila ve druhé nebo ve třetí osobě, pokud vůbec navázala dialog. Když si hrála, tak nejraději sama, hru s vrstevníky nevyhledávala.
Příběh třetí
